Alternativní terapie

Asi můžeme konstatovat, že čínská medicína je u nás zatím více známá v podobě svých praktických disciplín, jako jsou akupunktura, masáže, bylinná léčba atp., méně se však ví o její nejpodstatnější části - o základní teorii, na níž jsou všechny tyto disciplíny založeny. Bez ní by přitom léčebná praxe nebyla myslitelná, protože výběr metody a způsob jejího uplatnění závisí na znalosti toho, jak organismus funguje ve zdraví, jak vznikají chorobné poruchy, jaké jsou jejich příčiny atp. Tento teoretický substrát je shrnut a zevšeobecněn právě v základní teorii čínské medicíny, do níž patří následující disciplíny:

• Učení o jinu a jangu. Toto starověké učení objasňuje základní principy a mechanismy chodu celého světa. Podle něho je svět tvořen z čchi, tj. prapůvodní substance - energie. Ta se skládá ze dvou protikladných, avšak v sobě obsažených složek: jinu a jangu. Vlastnosti jinu a jangu a zákonitosti jejich vzájemných vztahů proto předurčují chování jevů a věcí, a tedy i podstatu zdraví a nemoci. Pnutí mezi jinem a jangem je hybným momentem všeho dění. Vyplývá z toho, že jin má úplně opačné vlastnosti než jang, ale přitom není možné je od sebe oddělit, neboť v jednom je obsažen zárodek druhého.
• Učení o pěti prvcích. Pět prvků, to je dřevo,oheň, země, kov a voda jsou počátečním rozrůzněním původně jednolité čchi. V člověku ztělesněním pěti prvků je pět orgánů cang - játra, srdce, slezina, plíce a ledviny. Pochopení jejich zákonitostí umožňuje chápat i podstatu člověka a jeho organismu.
• Učení o vnitřních orgánech. Tato nauka se zabývá činnostmi a funkcemi jednotlivých orgánů lidského těla. Podle původu a určitých typických vlastností rozděluje orgány na tři skupiny: orgány cang, orgány fu a na zvláštní orgány fu. Podstatné v tomto učení však je, že vedle výkladu o každém orgánu zvlášť především objasňuje jejich vzájemné vztahy i propojenost s vnitřním prostředím.
• Učení o čchi, krvi a tělních tekutinách. V této disciplině se objasňuje původ, tvorba, funkce, vzájemné vztahy těchto pro život nepostradatelných součástí organismu a jejich spojitost s vnitřními orgány.
• Učení o síti drah. Tato teorie vysvětluje systém drah oběhu čchi, funkce jednotlivých drah, spojitost s orgány a taky odraz chorobných poruch. Čínská medicína považuje dráhy čchi za přirozenou součást lidského organismu - vytvářejí síť, jíž je organismus propojen funkčně, informačně, živinami, fyziologicky i patologicky. Jako takové jsou životně důležité a je jim proto věnována patřičná pozornost.
• Učení o příčinách vzniku onemocnění. Zabývá se vnitřními i vnějšími faktory, které způsobují vznik chorobného stavu. Popisuje charakteristické příznaky, jimiž se jednotlivé patogenní činitelé projevují.
• Učení o mechanismu nemocí. Jde o patogenezi, vznik, vývoj a proměny nemoci. Popisuje jednotlivé typy chorobných disharmonií (tj. hlavně stavy disharmonie čchi).
• Metody vyšetřování. Hlavním postupem je čvero vyšetření: zrakem, sluchem, dotazováním a pulsem. Hlavní pozornost je věnována zkoumání vzhledu jazyka a charakteru pulsu.
• Rozlišovací diagnostika. Rozlišením příznaků se určuje příčina nemoci a následně metoda léčby. Jde o proces vyhodnocení informací o nemoci, jež byly získány při vyšetření.
• Prevence a zásady léčby. Hlavní zásadou prevence je nemoc léčit, dokud ještě nevznikla a v případě onemocnění zabránit jeho zhoršení. Principy léčby směřují k obnově vnitřní harmonie organismu, přičemž je plně respektována individualita každé nemoci a jednotlivce zvlášť.

Již z prostého výčtu hlavních disciplín je vidět, jak základní teorie čínské medicíny představuje ohromnou sumu vědomostí. V čínské medicíně nacházíme celou řadu specifických tezí, teorií a postupů, jež jsou typické pouze pro ni. Kdybychom z tohoto množství zvláštností měli vyjmout ty nejobecnější, můžeme říci, že pro čínskou medicínu jsou nejcharakterističtější dva rysy:

• celostní přístup k pojímání člověka - člověk je chápán jako buňka v organismu vesmíru, která je s ním spojena a podléhá stejným zákonitostem jako vesmír celý

• používání diferenciální diagnostiky jako hlavní metody pro stanovení diagnozy nemoci i následného léčebného postupu. Léčebný postup se nestanovuje paušálně podle zjištěné nemoci, nýbrž se určuje dle chorobných syndromů každého člověka.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, zdroj www.tcmbohemia.cz