Alternativní terapie

"Antroposofická nauka o člověku rozlišuje dvě skupiny nemocí, které se k sobě chovají polárně" říká MUDr. Rudolf Prix, lékař, který se antroposofické medicíně věnuje už několik desítek let. "To znamená, že stojí proti sobě a navzájem se tak udržují v rovnováze. První skupinou jsou zánětlivé nemoci provázené horečkou, druhou nemoci sklerotické, ke kterým patří například i rakovina či cukrovka. Protikladný postoj obou těchto skupin napovídá, že se opačně působící nemoci mohou navzájem ovlivňovat. Někdy můžeme nemoc či poruchu pochopit, když ji nahlédneme z hlediska jejího protihráče".

Z jednoho počátku se tak vyvíjí dvojice protikladů, které ovšem vytvářejí opět jednotu. Jedno bez druhého není možné a ani pochopitelné. Protikladnost zánětů a rakovinového onemocnění je už dlouho známa a často se uvádí. I v odborné literatuře jsou zaznamenána ojedinělá spontánní vyléčení rakoviny při vysokých horečkách. Z poznatků o polaritě nemocí lze samozřejmě vyvodit i konkrétní důsledky pro způsoby léčení a také jednu velmi důležitou myšlenku. Být zdravý neznamená, že v těle chybí zánětlivé či sklerotické procesy, ale naopak: zdraví je důsledkem rovnováhy obou těchto polárních sil, které jsou v organismu vždy přítomné.

Překvapující souvislosti

Myšlenka, že by jedna nemoc mohla vyléčit druhou, jak jsem uvedl na příkladu horečky a rakoviny, je věc téměř šokující, ale léčebný účinek horečky je znám už velmi dlouho. Již ve 4. století před Kristem o této skutečnosti psal řecký filosof Parmenidés. Ovšem dodnes není léčivá síla horečky dostatečně uznávána a využívána. Například nemocným dětem jsou téměř automaticky podávány léky k snížení teploty, přestože teplota pro ně má někdy blahodárný účinek. Smysl a pozitivní důsledek teploty spočívá v tom, že procvičuje imunitní pochody, které dítě bude v pozdějším věku velmi potřebovat. Vždy je však naprosto nutné, aby situaci důkladně posoudil lékař, protože vysoká teplota může signalizovat i takový stav, který bezprostředně ohrožuje život pacienta.

Potlačení jedné nemoci může také podporovat vznik nemoci jiné. A zabráníme-li lehké nemoci, můžeme tím podpořit vznik nemoci těžší. V této souvislost vždy připomínám spalničky, které za mého působení na infekční klinice měly prakticky nulovou úmrtnost. A přesto se proti nim očkovalo, i když spalničky jsou pro imunitní systém ohromným trenérem. Znamenají tři až čtyři dny vysokých horeček, které zmobilizují všechny specifické i nespecifické imunitní systémy. Dítě navíc získá velkou životní zkušenost, neboť pozná v praxi velikost lásky své matky, která o něj v tuto dobu musí intenzivně pečovat, a na základě takového zážitku se prohloubí vztah dítěte k matce. Lehké horečnaté nemoci mají nesmírný význam také pro vývoj individuality dítěte. Dítě při narození dostává po svých rodičích jakýsi dědičný fantom a lehké dětské infekce umožňují, aby se dítě v době vývoje orgánů, tj. do výměny zubů, alespoň částečně tohoto rodičovského fantomu zbavilo. Vývoj dítěte má být individuální a rodinné vlivy mohou zčásti ovlivňovat individuální vývoj nesprávným směrem a to až do úrovně jednotlivých orgánů. Každý zkušený pediatr řekne, že dítě po spalničkách se dívá na svět moudřeji. A nejenom se moudře dívá, ale jeho organismus má i procvičenou imunitu. Na druhé straně jsou dnes u dětí velmi časté stále se opakující nemoci horních cest dýchacích, které při zaměstnanosti matek znamenají velký problém. Z toho plyne vcelku pochopitelná snaha tyto nemoci co nejrychleji odstranit. Musíme si ale být vědomi, co za to na druhé straně platíme," zdůrazňuje MUDr. Prix a dodává: "Dnes už víme, že při vzniku nádorových nemocí hraje velkou úlohu také účast imunologických procesů. A vidíme, že pacienti s nádorovými nemocemi mají často ranní teploty velice nízké, pod 36 stupňů. Navíc pak nedokáží tyto teploty ani po přiměřených podnětech zvyšovat. Jsou tedy teplotně a tudíž i imunitně strnulí. Z toho vyplývá nemožnost aktivovat celou škálu imunity. Tohle jsme očkováním proti spalničkám zbytečně odstranili. Ale ať mne nikdo nechytá za slovo. Samozřejmě bych tehdy očkoval proti spalničkám například v Kongu, kde v té době úmrtnost na spalničky činila 25 procent. Ale v našich podmínkách jsem toto očkování pokládal za věc, která se měla více uvážit."

Problém nerovnováhy

Podle Rudolfa Steinera je nemoc extrémní situace běžných životních projevů. Nemoc má smysl, jejím úkolem je přivádět člověka k sobě samému a umožnit mu lidské bytí. Steiner říká, že kdybychom v sobě nenesli možnost onemocnět, nemohli bychom být duchovními bytostmi. Jakým způsobem však dochází k k této extrémní situaci, která vyvolá nerovnováhu v takové míře, že vypukne nemoc se svými důsledky?

MUDr. Prix uvádí jako příklad dnes tak častá srdeční onemocnění:

"Srdce není pumpa, i když má takové uspořádání, že vyvolává představu pumpy. Především to však je smyslový orgán s úkolem harmonizovat životní pochody v člověku. Samo srdce nemůže onemocnět, ale přejímá různé sklerotizující vlivy, které v člověku vyvolává třeba nadměrný důraz na prožívání skutečnosti hlavou. Sem patří například manažeři, kteří se snaží vše uchopovat jen rozumem a mají sklon k workoholismu, což často vede ke vzniku anginy pectoris, způsobované sklerotickými změnami věnčitých cév srdce, nebo nakonec k infarktu myokardu. Naopak zánětlivé působení vychází z dolního člověka, z oblasti břišní dutiny, kde organismus odstraňuje některé produkty vzniklé při látkové přeměně a při tom se uplatňují hlavně zánětlivé děje. Když se tedy na srdce působí příliš ze zažívací oblasti, dochází k zánětlivým procesům v srdečním svalu a podobně".

Procesy, které jsou ve zdravém lidském organismu běžné, působí při onemocnění abnormálním způsobem. Hlavní příčinou nemoci je nevyrovnané působení horního, či dolního člověka a neschopnost tyto dvě části harmonizovat rytmickým člověkem. Je zde obrovská propast, neboť hlava chce přesný opak toho, co dolní člověk. Vlastní příčina nemoci je vždy velmi komplexní a musíme si také uvědomit, že existuje řada nemocí, které mají i určitý osudový ráz. A zase jiné nemoci vyplývají ze špatného životního stylu. Přílišný intelektualismus vede ke sklerotickým projevům a nadměrně poživačný život vede k procesům zánětlivým. Kromě toho zde působí celá řada dalších vlivů, třeba různé toxické látky obsažené v životním prostředí. Je jich už tolik, že dnes není téměř možné vyrobit čistou potravinu, neboť i biologicko-dynamicky ošetřovaná půda je vystavena kontaminaci kyselými dešti a podobně. Příčiny nemocí mohou být tedy velice různé a samozřejmě souvisejí i s duševním životem člověka. Vždyť tělo, na němž se nemoci projevují, je nástrojem duše a lidská duše ke vzniku nemoci vždy nějak přispívá. Často mají nemoci původ v nehmotné oblasti duše.

Otázka zdravých potravin ovšem není jen věcí "čistých" surovin, ale působí zde i morální rozměr. Jakým způsobem? Když je osoba připravující jídlo pečlivá a svou práci dělá v duševní čistotě a s láskou, vznikne ze zdravotního hlediska na talíří něci docela jiného, než když se jídlo připravuje nedbale, nebo dokonce s odporem. Morální nedostatek kuchaře se může v zažívacích orgánech projevit jako nemoc. U kuchaře chceme, aby si všímal hmoty, neboť v oblasti zažívání platí míra, váha a počet. Vidíme zde vztah psychiky a možné nemoci."

Má nemoc smysl?

Otázku po smyslu nemoci si antroposofický lékař musí klást vždy. Aby mohl pacientovi skutečně pomoci, nestačí mu hledat jen příčiny nerovnováhy v organismu, ale také smysl konkrétního chorobného projevu ve vztahu k celému životu pacienta, k jeho životnímu osudu. MUDr. Rudolf Prix uvádí v této souvislosti následující případy:

"V době, když jsem pracoval na infekční klinice, přišel za mnou do ordinace jeden můj známý a měl už nehezky nažloutlou barvu. Poslali ho ke mně z interny, aby se při stanovování diagnozy vyloučila infekční žloutenka. Ale i bez testů bylo jasné, že tohle není žádná žloutenka, ale rakovina. Známý věděl, že se zabývám nejen infekčními nemocemi, ale i tou podivnou antroposofií a prosil mne, abych ho vzal do léčení. Popravdě řečeno, moc se mi do toho nechtělo. Byl to člověk trochu zvláštní, velice angažovaný v mnoha společenských aktivitách na malém městě, kde bydlel a uměl vyvolávat mnohé nepříjemné situace. Když něco říkal, nebylo nikomu úplně jasné, jestli to myslí vážně, nebo to jenom hraje. Velice důrazně jsem ho upozornil, že se jedná o velmi vážnou věc, kterou je třeba také brát velmi vážně. A že musí být ukázněný a dodržovat, co mu řeknu. Přesto mu nemohu slíbit více, než zmírnění příznaků a určité prodloužení života, protože nemoc už příliš pokročila. Začal jsem mu podávat v injekcích antroposofický lék Iscador, který je určen právě pro léčbu rakoviny. Můj známý opravdu dodržoval vše, co jsem mu řekl a léčba probíhala nějaký čas bez problémů. Ale začalo se dít něco, čeho si všimli i lidé okolo. Osobnost mého pacienta se začala najednou měnit. Dřívější často nepříjemný pozér byl pryč a stával se z něj postupně člověk, kterého měli všichni stále více rádi. Jeho nejbližší byli překvapeni a nakonec říkali, že mu tahle hrozná nemoc v jistém smyslu vlastně pomohla. Když po dvou letech tiše zemřel, byl to úplně jiný člověk. Po čase jsem pak četl knihu, kterou napsal profesor Fintelmann z Hamburku. Na jednom místě tam říká, že rakovina je v mnohých případech "ruka podaná z duchovního světa", aby tím velkým utrpením člověk přišel sám k sobě. Aby vůbec začal uvažovat o nějakých vážnějších věcech svého života. Nemoc umí člověka vysvobodit z dnes tak časté intelektuálně materialistické nafoukanosti, v níž přehlíží skutečné hodnoty. Umožní člověku, aby nahlédl do vlastního nitra a může tak představovat šanci k vývoji osobnosti. Rychlé odstranění nemoci nemusí být vždy úplně nejlepší věcí. Pro lékaře to znamená, že součástí léčby má být také určitý výchovný moment. Léčba nemá jen odstranit potíže, ale také přivést pacienta, aby porozuměl poselství, kterém mu jeho nemoc přináší."

Co vám lékař předepíše

Antroposofická medicína má velice širokou škálu vlastních léků, jak minerálních tak rostlinného i živočišného původu. Mnohé z nich se připravují homeopatickými postupy, ale možnosti antroposofické medicíny jsou širší, než nabízí klasická homeopatie. Antroposofický lékař také není na své léky ideologicky vázán a podle potřeby využívá i léků zcela běžných.

Jak uvádí MUDr. Prix, je při hledání vhodného léku je důležitá skutečnost, že člověk a přírodní říše prodělaly společný vývoj, z čehož vyplývá příbuznost procesů a látek v přírodě s procesy a látkami v lidském organismu. "Člověk ze sebe vyloučil přírodní říše, a proto lze v přírodních říších tuto příbuznost nacházet". Nejedná se o výhradně antroposofický názor, potvrzoval to třeba také Goethe i další přírodovědci. Proto je třeba respektovat příbuznost člověka s přírodou. Syntetické látky nemají v přírodě obdobu, někdy ovšem mohou být potřebné, zejména když je třeba dosáhnout rychlého odstranění nějakého nebezpečného příznaku. Jejich použití je ale třeba vždy důkladně zvažovat, protože někdy mají těžké pozdní následky. Například před několika desítkami let způsobil lék s názvem contergan doslova katastrofu, protože když byl užíván v těhotenství, způsoboval těžké postižení dětí, které se rodily s nevyvinutými částmi těla. Přitom výrobce tohoto přípravku splnil všechny tehdy platné předpisy a provedl všechny předepsané testy. Příkladů by se našlo více. Proto antroposofická medicína dává přednost lékům, které jsou člověku příbuzné, neboť se v nějaké formě vyskytují v přírodě.

Působení rostlinných léků má svá omezení, a proto antroposofický lékař používá i léků minerálních a kovových. Kovové léky ovšem není možné používat přímo, neboť například olovo by mohlo způsobit otravu. Kov se musí nejprve zpracovat, takže se navrátí do původní podoby, kterou měl ve velmi dávné době na začátku stadia dnešní Země, kterou antroposofie označuje jako lemurské období. Protože tehdy kovy existovaly ve formě barevných par, převede se kov do tohoto skupenství, páry se vysrážejí na chladné ploše, vznikne olověné či stříbrné zrcadlo, to se seškrábe a potencuje tak, jak to dělá například homeopatie. Výsledný potencovaný, to jest zředěný lék použije lékař v závažnějších případech, neboť všechny minerální a kovové látky představují výzvu pro lidské já, tedy pro to nejúčinnější, co se v člověku nachází. Lidské já musí působit samo proti minerálnímu či kovovému léku a projít s ním zpětným vývojem až do původního stadia. Teprve na zpáteční cestě se tento proces stává substancí, která může být přijata do organismu či orgánu jako jeho součást a tato substance potom v organismu působí jako lék.

Pro vyhledávání léčivých rostlin stanovil Rudolf Steiner zákon, že léčivá rostlina vždy nějakým způsobem vybočuje z běžného uspořádání. Vždy tam musí být nějaká úchylka - třeba kvete v noci, či v zimním období, nebo její květ má v kalichu zvýšenou teplotu a podobně. Typickým příkladem je jmelí, které odporuje veškerým zákonitostem rostlinného světa. Je to skutečně nezemská rostlina, pocházející ze staré inkarnace Země, ze starého Měsíce, kde existovaly přechodné formy mezi rostlinami a zvířaty.

Paracelsus jednou řekl: "Pozoroval jsem přírodu, kameny, rostliny a zvířata a to jsou jednotlivá písmena, ale člověk je jedno celistvé slovo". Tady máme jasně vyjádřen vztah člověk - příroda. A jsou oblasti, kde se tohle dá krásně vyčíst. Například digitalis přímo říká, já jsem alkaloid pro léčení srdce.

Lékař a pacient

Vztah lékaře a pacienta je při léčení vždy důležitý. Ale v antroposofické medicíně nabývá ještě hlubšího významu, neboť osobnost pacienta je vlastním hráčem a lékař spíše pomocníkem. MUDr. Rudolf Prix pokládá navázání vztahu s pacientem za klíčovou otázku léčby:

"Lékař a pacient musí vytvořit především vztah plné důvěry. Pacient má být přesvědčen, že lékař bude podle svých sil dělat vše, aby mu pomohl. Ovšem také lékař potřebuje vědět, že pacient bude brát velmi vážně jeho rady, nehodí léky do koše a nebude žít dál stejným životem. Co se týká vlastní léčby, jsem přesvědčen, že pokud můžeme nemoc nějakým způsobem vést, pak je třeba to dělat co možná nenásilným způsobem. Proto upřednostňuji spíše konzervativní metody léčení. Ale současně je třeba říci, že pokud je v nějakém případě nutné použít radikální chirurgickou cestu, pak v sobě musí mít i antroposofický lékař dostatek odvahy, aby se pro ni rozhodl. Například nemá smysl snažit se léčit akutní zánět slepého střeva, neboť jednoduchý a krátký chirurgický zákrok tuto věc vyřeší. Také žlučník plný kamenů musí z organismu pryč - takový žlučník je vlastně mrtvola. Ovšem na operačním stole se nám objeví ještě jiná otázka, která zase naopak hovoří pro konzervativní léčbu. Mám na mysli problém celkové narkózy, v níž se operace provádí a o tomto problému se obvykle vůbec nehovoří. Pacienti po celkové narkóze musejí v dalším životě překonat některé následky, jako například pokles životního elánu a také jim hrozí zvýšené nebezpečí dalších infekcí a následných onemocnění. Rovněž v psychické oblasti můžeme nalézt určité změny. Překonání těchto následků může u některých pacientů trvat i několik měsíců. Opakuji, že vztah lékaře a pacienta hraje nesmírně důležitou roli. A rovněž je důležité, aby lékař podal pacientovi nejen léky, ale také nějakou psychickou pomoc, třeba meditativní průpověď, která ho určitým způsobem povede. Když se v nemocnici stane pacient pro lékaře jen číslem a nemocný vůbec ani neví, který lékař za něj zodpovídá, tak je to špatné a má to negativní dopad na léčbu. Ovšemže jsou časté právě takové situace, kdy se léčby musí účastnit širší lékařský kolektiv. Ale i tehdy je vhodné, aby byl jeden lékař, který za léčbu odpovídá a stojí před pacientem jako jeho lékař".

Při antroposofické léčbě zdaleka nejde jen o odstranění nepříjemných projevů choroby. Pacient musí z nemoci pro sebe také něco vytěžit, protože někdy jsou příznaky skutečně jen druhotná věc. Důležitá je však především prevence. Antroposofie má různé metody léčebných terapií, patří sem například různé druhy arteterapie a především léčebná eurytmie. Za nejlepší preventivní lék pokládáme waldorfskou pedagogiku, to je lék, který předchází mnoha nemocem nejen v dětství a v dospělosti, ale i později, ve stáří.

"Antroposofická léčba je tedy složitý komplex, který je postaven na vztahu lékaře a pacienta a využívá především přírodních neškodných léků. Vždy se snaží nacházet a uplatňovat takové metody, které vidí člověka celostně, neboť člověka pokládá za bytost nejen fyzickou a psychickou, ale i duchovní. Člověk má k duchu stále směřovat" uzavírá svůj pohled na antroposofickou medicínu MUDr. Rudolf Prix.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Pavel Toman v časopise Regenerace