Alternativní terapie

Nemoci provázejí člověka na cestě životem už odpradávna. Přicházejí nezvány, nesou bolest a berou sílu. Jestliže však víme, že všechno na světě má nějaký smysl, který se týká každého jednotlivce, objeví se před námi otázka: Je možné, aby i nemoc měla smysl? Při léčení pacientů se na tuto otázku snaží hledat a nacházet odpověď antroposofická medicína. Představuje však v dnešním světě výjimku, neboť většinou se otázky po smyslu nemoci vůbec nekladou. Zasáhne-li nás, či naše blízké, choroba, myslíme jen na to, aby už odešla a vše bylo zase jako dříve. Tváří v tvář bolesti žádný smysl nemoci nevidíme. Ani běžný lékař s námi nebude ve své ordinaci o něčem takovém hovořit, vždyť akademická medicína chce choroby především odstraňovat. A může se při tom také vykázat nemalými úspěchy. Lékaři a výzkumníci vykonali ohromnou práci, jejíž dosah si běžně ani neuvědomujeme. Ještě před sto lety se umíralo na nemoci, které jsou dnes neznámé, nebo docela snadno léčitelné. Chirurg svými nástroji vstupuje přímo do těla pacienta a jeho práce připomíná dokonalý zásah mechanika v porouchaném stroji. Nejsnáze porozumíme tomu, co znamená moderní medicína v okamžiku, kdy třeba u dopravní nehody vidíme zasahovat lékaře rychlé záchranné služby. Za pomoci různých technologií a léků může udržet naživu člověka i s tak těžkými poraněními, která by dříve vylučovala přežití. Ano, moderní medicína může v některých případech člověka vrátit zpět i ze samého prahu smrti.

Jenomže z jiného úhlu pohledu to naopak vypadá, že dnešní medicína běží závod, který nemůže vyhrát. Čím rychleji se na dráze pohybuje, tím více se od ní vzdaluje cíl. Chtěla by zbavit člověka nemocí, jenomže čekárny lékařů jsou stále plnější a místo již vymýcených nemocí se objevují nové choroby. Některé, takzvané civilizační, způsobuje náš nepřirozený technický způsob života, tedy právě to, co umožnilo jiné nemoci odstranit. Další choroby, alespoň zčásti, souvisejí s vedlejšími účinky některých léků. Dnešní člověk jich užívá stále více a spotřeba léků roste každým rokem na celém světě. Snad už opravdu nadchází čas, aby si lékaři i jejich pacienti stále vážněji kladli otázku po smyslu nemocí. A z odpovědi na tuto otázku hledali způsob, jak nemoci pomoci, aby splnila svůj účel a pokud je to možné, aby člověku pomohla.

Duchovní věda pro svobodného člověka

Je zřejmé, že takovou odpověď nemůže nacházet myšlení, které se omezuje pouze na hmotný svět, protože ve hmotném světě je každá poctivě položená otázka po smyslu vlastně nesmyslná, neboť všechno je jen součástí koloběhu hmoty, který nezná žádný vyšší smysl. Ten do hmoty přináší až duch. Akademická věda se zabývá pouze hmotným světem a jeho projevy, proto nemůže nacházet smysl. Až německý badatel Rudolf Steiner (1861-1925) spojil svůj vhled do duchovního světa s vědeckou metodou a vytvořil duchovně-vědecký směr, který nazval antroposofií.

Důraz na vědecký přístup umožňuje antroposofii poznávat skutečnosti duchovního světa, které byly dříve přístupné jen v podobě náboženské víry, nebo v tajně předávaném učení zasvěcenců. Od renesanční doby provází vývoj člověka pozvolný, ale stálý úpadek tradičního náboženského cítění a lidský pohled byl stále více omezován pouze na hmotný svět. Steiner však koncem 19. století rozpoznal další změnu, k níž došlo ve světovém vývoji. Tato změna umožňuje člověku, aby mohl znovu hledět do duchovního světa, ovšem jiným způsobem než dříve. Podle Steinera nemá být nový návrat k duchu nesen vírou, jak tomu bylo ve staré době, ale poznáním, které se svobodně uskutečňuje při jasném vědomí člověka.

Rudolf Steiner zasvětil hledání svobody a předávání svých poznatků druhým lidem celý život. Je autorem knih a velkého množství přednášek, které byly vydány tiskem. Jako vůdčí osobnost německého esoterního hnutí vedl několik let německou pobočku Teosofické společnosti, stál u zrodu Antroposofické společnosti a svými podněty uvedl v život řadu antroposofických iniciativ. Nejrozšířenější a nejznámější z nich je zřejmě waldorfská pedagogika, která se snaží rozvíjet dětskou osobnost ve svobodně myslícího, cítícího a jednajícího člověka. Waldorfské školy dnes úspěšně působí i u nás. Z dalších iniciativ lze zmínit biodynamické zemědělství, které nepoužívá chemické přípravky a hnojiva. Není však pouhým "přírodním" zemědělstvím, neboť pro pěstování plodin využívá speciálních metod, vycházejících z antroposofického poznání. Zemědělec i jeho produkty jsou tak v souladu nejen s hmotnou přírodou, ale i s duchem, který v ní působí. Podněty Rudolfa Steinera nalezly uplatnění i v oblastech výtvarného umění či architektury a antroposofičtí badatelé jich využívají při zkoumání v oblasti přírodních věd

Antroposofie představuje pro dnešního člověka velmi vážný podnět, který mu může ukázat cestu, vedoucí ze slepé uličky materialismu. V této slepé uličce se evropská kultura potácí již dlouhou dobu, není však schopna překonat omezení, která si sama stanovila. Člověk tak stále více ztrácí své místo v celku světa, stává se nepřítelem svému okolí a tím i sám sobě. Zde má svůj počátek bezohledný životní způsob celých národů, který už dnes přináší neblahé důsledky v podobě zdevastovaného životního prostředí či narůstání extrémních jevů v podnebí. To jsou viditelné problémy, s nimiž se dnes už běžně potýkáme a které se nějakým způsobem dotýkají každodenního života. Ovšem hlubší, duchovní skutečnosti a souvislosti, tak snadno rozeznat možné není. Nejvarovnějším signálem je asi skutečnost, že se z evropské civilizace v posledních několika desetiletích v podstatě vytratilo vědomí smyslu a cíle života jednotlivce i lidstva jako celku.

Bádání antroposofie a činnost jejích iniciativ vytváří alternativu, která nestojí v přímé opozici k současnému světovému názoru, ale chce ho doplňovat duchovními poznatky a proměňovat tak, aby byl v souladu s vývojem světa a člověka. Tímto směrem míří i úsilí antroposofické medicíny. Snaží se nalézat přiměřené a účinné prostředky ke svému poslání, které však chápe nikoli jako boj s nemocí, ale jako úsilí obnovit zdraví pacienta

Bez předsudků

Je třeba říci, že antroposofie přichází s velmi specifickým pohledem na člověka, který se značnou měrou odlišuje od toho, čemu nás učili ve škole. Rudolf Steiner sice antroposofické poznatky získával na základě svých jedinečných schopností, ale vždy tvrdil, že nezaujatým pozorováním si může každý člověk potvrdit, zda jeho poznatky platí či nikoli. K antroposofickému poznávání není třeba v sobě pěstovat "jasnovidné" schopnosti, ale stačí klidně a bez předsudků zvažovat platnost těchto poznatků. Ovšem pro ty, kteří s antroposofií setkávají poprvé, je velmi obtížné odstoupit právě od těchto předsudků, neboť většinu za předsudky vůbec nepokládáme. Jestliže nás například ve škole jednostrannou materialistickou výchovou přesvědčili, že žádný duchovní svět neexistuje, tu jsme si jisti, že tomu tak je. Z určitého názoru, jehož platnost bychom měli čas od času znovu podrobovat nezaujatému zkoumání, se tak stává pevný předsudek, který nám doslova brání vidět jiné skutečnosti než ty, na které lze sáhnout rukou. Například víme-li, že andělé neexistují, pak pravděpodobně neuvidíme takovou bytost, ani kdyby stála přímo před námi. Psychologové dobře vědí, že člověk vidí nikoli to, co je před ním, ale to, co si myslí, že před ním je. S tímto jevem se ve všední podobě setkávají třeba dopravní policisté vyšetřující dopravní nehodu: každý z jejich účastníků se podle výpovědí před nehodou zřejmě nacházel v odlišném časoprostoru, protože viděl něco jiného než ostatní. Anebo se ve svém předsudku naopak všichni nebezpečně shodnou. Jestliže se například před nehodou pohybovalo po silnici s velkým hlukem červené sportovní auto, pak většina svědků vypoví, že jelo "velmi rychle" a "nebezpečně", či dokonce "agresivně". To ale vůbec nemusí být pravda. Anebo také může. Zatímco policista má k dispozici mnoho vnějších prostředků, jak pravdivý obraz události rekonstruovat, pohled do světů ležících za zdmi našich předsudků je obtížnější. Ale pokud člověk stále usiluje o skutečnou nepředpojatost, není takový pohled nemožný.

Antroposofický pohled na člověka

Podle poznatků antroposofie se člověk z určitého pohledu jeví jako čtyřčlenná bytost. Jeho prvním článkem je tělo fyzické, které mají také rostliny a zvířata a svou hmotnou podobou je spojeno s neživým minerálním světem. Druhý článek lidské bytosti se označuje jako tělo éterné či životní, neboť oživuje tělo fyzické a dává mu jeho tvar i uspořádání. Éterné tělo musí neustále pracovat, aby ve fyzickém těle neustal život. Kromě člověka je mají i rostliny a zvířata a tím se odlišují od neživého světa. Pro lékaře je významné, že éterné tělo je vázáno na buněčný systém a jeho fyzickým výrazem je žlázový systém. Éterné tělo je rovněž nositelem paměti, povahových vlastností člověka a jeho návyků. V souvislosti s činností éterného těla hovoříme o "výstavbě", neboť se týká hmotného vývoje tkání a orgánů. Následujícím, třetím článkem je astrální tělo, které nalezneme už jen u člověka a u zvířat, ale rostliny je postrádají. Astrální tělo umožňuje, aby vnější svět pronikal do nitra živé bytosti a vytvářel se v ní jako vnitřní svět. Proto je nositelem myšlení, cítění a chtění. Fyzickým vyjádřením astrálního těla je nervově smyslový systém. Konečně čtvrtý článek je vlastní pouze člověku a právě jím se člověk odlišuje od ostatního světa. Je to duchovní jádro, které označujeme jako "já" a člověk si jím uvědomuje sebe samého. A nejen uvědomuje, ale i poznává, proměňuje a působí na svůj osud. Jako harmonizující střed v lidské bytosti usměrňuje myšlení a pozvedá ho ze závislosti na pocitech, je nositelem mravního cítění a jeho činnost se projevuje ve všech článcích lidské bytosti. Z fyzického hlediska je "já" vázáno na krev a její teplotu.

Můžeme tak říci, že fyzické tělo je spojeno s oblastí minerální, vyjádřené živlem země, tělo éterné patří k oblasti tekuté, jejímž živlem je voda, astrální tělo ke vzdušné oblasti a "já" k oblasti tepla s živlem ohněm. Tyto články pak vytvářejí nervově smyslový systém, jehož sídlem je hlava, rytmický systém se sídlem v hrudi a systém látkové výměny a pohybu, jehož sídlo se nalézá v břišní dutině a v končetinách. Z těchto i mnoha dalších poznatků duchovní vědy musí vycházet lékař při svém pohledu na pacienta.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Pavel Toman v časopise Regenerace