Touha člověka dovědět se něco o svém osudu je stará jako lidstvo samo. Není tedy divu, že kořeny čínského umění číst z obličeje, sahají do doby až před třemi tisíci lety. Už za časů Konfucia, zakladatele čínské náboženské filozofie, dospěl
o umění 
siang-mien, čtení z tváře, plného rozkvětu. Od Konfucia mimo jiné pochází i moudrost, že: "Dítě za svůj obličej nemůže, dospělý člověk je však za své vzezření zodpovědný". Ať si to uvědomujeme či nikoli, z lidské tváře čteme vždy, když se na někoho díváme. Celý život se rozhodujeme na základě toho, co vyčteme ve tváři druhých a obyčejně soudíme lidi z výrazů jejich obličeje, aniž bychom si to uvědomovali. Říkáme třeba, že někdo má "vychytralý pohled" nebo "jasnou tvář", takže čteme z tváře dané osoby. Jinak na nás působí tvář malého dítěte, jinak tvář staršího člověka a také emoce z obličeje vyčteme poměrně snadno, stačí např. zachvění brady nebo rychlejší pohyb očních víček. Při každodenních setkáních můžeme však i my nahlédnout za "masku", kterou si mnozí z nás záměrně nasazují, můžeme poodhalit její tajemství a třeba tak ochránit sama sebe před nepříjemným "překvapením". Navíc všechno na světě podléhá změně a ani náš obličej se tomu nevyhne. To dokazují změny, které naše tvář prodělává během stárnutí. Takové změny představují nejen obrat v proudu osudu, ale také náš morální stav a chování. Dobré skutky a úmysly přivozují pozitivní změny v osudu, kdežto špatné skutky a zlovolné úmysly způsobují nešťastné změny a to vše se odráží v naší tváři.
"Mládí se stářím kazí a ztrácí na ceně" Sherwood Anderson
Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková
