Stručná historie

Židé, stejně jako křesťané, si uvědomují své vlastní dějiny až do biblických časů. Kolébka židovského národa leží na Středním východě, v "úrodném půlměsíci", který se táhne od Perského zálivu údolím Eufratu, přes Syrii a Palestinu až do Egypta. Nepochybně významným dokumentem židovských dějin je Bible, ale, alespoň pokud se jedná o její starší části, není historickým pramenem. Nabízí sice výklad nejstarších událostí, směs legend, poezie, určitý mýtus o národním původu....nejsou však prostředky k jejich ověření a tak jsou skutečná fakta a jejich časový sled předmětem složitých polemik. Archeologické nálezy nezměrně přispěly ke znalostem o minulosti židovského národa a jejího pochopení. K nejsenzačnějším objevům patří písemnosti získané v odlehlých jeskyních v pustých kopcích u Mrtvého moře. Tyto objevy daly odpověd na některé prastaré otázky, ale zároveň vyvolaly mnoho nových, které se týkají židovských politických a sociálních dějin, jazyků, kultury a náboženských dějin. Židé ve starověku věřili, že jejich dějiny spolu s dějinami všeho lidstva začali v Mezopotámii, zároveň ale vzhlíželi k Egyptu, který měl rovněž důležitou roli v jejich historii. Domnívali se, že otec národa Abrahám žil nějaký čas v Palestině i v Egyptě a jeho rodinnou hrobku umisťovali do Hebronu blízko Jeruzaléma. "Zákonodárce" Mojžíš, druhá nejvýznamější postava dávné minulosti, se narodil v Egyptě. Odtud vyvedl národ do pouště, aby se tu připravil na vstup do země, která měla být později nazývána jeho jménem. Židovská Bible popisuje počátky národa v podobě souvislé historie, která se odvíjí od putování Abrahámovy rodiny přes egyptské zajetí až po exodus, od kočovného nebo polokočovného stadia až po usedlý způsob života, od v podstatě kmenového uspořádání až po státní organizaci.

Teprve po příchodu Řeků na scénu židovských dějin je možnost vytvořit si úplnější představu o průběhu  a chronologii událostí. Alexandr Veliký a jeho následovníci nezměnili statut svých židovských poddaných získaný v dobách područí Babyloňanů a Peršanů a tak se Židé těšili rovnosti před zákonem a omezené samosprávě. Byli vybízeni, aby osidlovali nově zakládaná města v řeckém světě, kde byly organizovány židovské komunity řízené předáky a radami, s vlastními soudy vykonávajími tradiční židovské právo. Možnost žít pod vlastními zákony přinášela jistá privilegia, zejména osvobození od uctívání pohanských bohů a od prokazování božské úcty vládcům a svobodu zachovávat šabatový odpočinek. Tato privilegia byla základní podmínkou života Židů, která Židy uspokojovala, ale u jejich nežidovských sousedů často vyvolávala zášť. Naprostá většina Židů však nebyla členy řeckého společenství, tzn. neměli řecké občanství. Jiná situace byla v jižní části země - Judsku a jeho hlavním městě Jeruzalémě. Židé zde tvořili většinu obyvatel a těšili se značné míře samosprávy. Bylo jim dovoleno spravovat svěřené území podle zákonů zděděných po předcích a dokonce je aplikovat na nežidovské obyvatelstvo. Židé se usazovali na dobytých územích, jejichž obyvatelé byli nuceně judaizováni a města, která odporovala byla zničena. Jméno Judea bylo rozšířeno na celé rozšířené území a jeho vládci užívali královský titul. Mezi královskými potomky později vypukla občanská válka, jejímž výsledkem byla ztráta nezávislosti Judska a navíc do ní zasáhl římský vojevůdce Pompeius, dobyl Jeruzalém a vstoupil se svým štábem do vnitřní svatyně židovského chrámu do té doby vyhrazené výlučně jenom veleknězi. Začala nadvláda Římanů, která trvala 700 let.

Stejně jako předchozí vládci oblasti byli Římané ochotni připustit, aby si Židé své záležitosti spravovali sami. Oni však rozhodovali nebo schvalovali obsazení úřadů a v napjatých obdobích neváhali použít sílu k udržení "pax romana". Území Judeje bylo značně okleštěno a připadlo pod dohled guvernera Sýrie. Královský titul byl zrušen a byl nahrazen úřadem velekněze až do doby, kdy se k moci s římskou pomocí dostal Hérodés. Ten naopak velekněžský úřad zredukoval až na téměř obřadní funkci podléhající královi. Židovská nejvyšší rada byla zbavena politické moci a nahrazena novou královskou radou. Vláda Hérodése, jinak úspěšná a zdárná, byla poznamenána hrůzným opovržením lidskými životy včetně členů královské rodiny. Hérodés byl poslední velký židovský král, který si byl ale vědom, že jeho moc závisí na přízni Říma a že jeho úkolem je provádět římskou politiku v oblasti, kterou spravoval. Římská vláda však byla pociťována lidem jako vojenská tyranie a finanční vykořisťování,  vztahy mezi Židy a Řeky navíc nebyly dobré a docházelo ke vzniku řady revolučních hnutí, které postupně přerostly ve války. Jejich následkem bylo zničení ústřední židovské instituce: nejvyšší židovské rady, chrámu, velekněží a zbavení Jeruzaléma statutu židovského hlavního města. Později, když byli Židé vykázáni z Jeruzaléma,  byl Jeruzalém nově založen jako římské město, nazván Aelia Capitolina, provincie ztratila židovské jméno a byla nazvána Syria Palaestina. Mimo některá izolovaná místa (např. Galilej) se Židé všude stali menšinou, mnoho jejich nejvýznamějších osobností bylo zabito, nebo prodáno do otroctví pokud neutekli do zahraničí a nemigrovali do všech částí světa. Omezená židovská samospráva byla později obnovena pod vedením dědičného etnarchy neboli nasiho, který předsedal radě učenců a uplatňoval tradiční právo prostřednictvím sítě židovských soudů. Etnarchové shromáždili značný majetek a privilegia. Vydržovali si dvůr v královském stylu, měli své vlastní policejní síly a loďstvo pro zámořský vývoz produkce ze svých pozemků. Politika podpory etnarchátu spolu sdalšími opatřením měla žádaný výsledek, udržení míru po dobu více jak dvě století. Za hranicemi římského císařství existovaly ale další významné komunity, k nimž patřila především dávno založená centra v Babylonii a Mezopotámii, z nichž některá trvají od starověku až do moderní doby. Oblast židovského osídlení byla obrovská a nové komunity vznikaly především podél hlavních obchodních cest převážně směrem na východ. 

Pro středověké období židovských dějin je charakteristická segregace Židů. Nejkonkrétnějším projevem izolace je fyzická bariéra, kterou představovaly zdi ghetta, ale i bez nich se uplatňovala neviditelná zeď oddělující dva různé světy. Židé byli od Nežidů odlišeni nejen svým náboženstvím, ale i politickým a zákonným statutem, sociálními a ekonomickými strukturami svých komunit, intelektuální kulturou i rytmem každodenního života. Segregace, ačkoli byla zavedena a udržována Nežidy, byla Židy samotnými přijímána jako samozřejmá. Měla velkou výhodu v tom, že jim umožňovala žít podle vlastních zákonů považovaných za Božské zjevení. 

Pokračování stručné historie v dalších článcích.

Zpracoval s. Flanderka podle odborné literatury