Etnografie

V minulosti měl každý svou roli. Povinností bylo vychovávat děti s úctou ke stáří. Dnes jsou staří lidé odkládáni do domovů.

V MF Dnes byl uveřejněn rozhovor s etnografem Karlem Pavlištíkem, který mě zaujal svou pravdivostí v popisu současné společnosti, která  pod vlivem "módnosti a modernosti" si často neváží, resp. likviduje práce předchozích generací. O morálních a duchovních hodnotách ani nemluvě, protože řada lidí běžně považuje své agresivní, urážlivé...chování za normální. Dovoluji si proto uveřejnit tento článek pro připomenutí toho dobrého z minulosti:   

Etnografie ukazuje tradice, moudro, zkušenosti a morální hodnoty předcházejících generací. To nejsou jen kroje a výšivky, ale také způsoby zemědělského hospodaření, různé zvykové aktivity, obřady, písně, tance. Velkou podoblastí je folklor, což je duchovní lidové umění. S tím vším souvisí mravní hodnotyVelikonoce na Dlaskově statku, které k etnografii neoddělitelně patří. Studium tradiční kultury umožňuje poznávat proces změny těch hodnot, v jaké podobě, formě a s jakými funkcemi se zachovala dodnes. Tradiční kultura obsahuje neuvěřitelné věci.  Např. práce starých mistrů se dřevem a výrobky, které z nich vyráběli. Ti chlapi neměli žádné školy, neznali žádné učebnice, žádné vzorečky jako je např. pí er na druhou a přitom uměli odvodit z obvodu kruhu jeho průměr dna, aby dokázali "zabednit", tzn. vodotěsně uzavřít dnem kruhovou bednářskou nádobu. Museli umět počítat úhly, aby jim spoje k sobě pasovaly, věděli jaké má dřevo vlastnosti když roste ve stínu, na slunci, na začátku lesa nebo uprostřed, uměli dřevo vařit, aby ho mohli ohýbat atd. Ti lidé se tehdy museli uživit. Neexistovaly žádné sociální dávky, nemohli si jít pro peníze na úřad. Museli si najít svůj způsob obživy. 

Příkladem může být rodina v minulosti: 

Od pacholecího věku měly děti povinnosti. Pacholata chodila pást husy, mladší holky na trávu, čtrnáctileté už uměly vařit a v osmnácti se kompletně postarat o rodinu, domácnost, zastat práci na poli. Každý měl svou roli. Holka musela vařit, protože matka byla užitečnější na poli, tak ji dcera zastoupila u plotny. Dnes je všechno jinak. Děti sedí u počítače a matka doma vaří, uklízí, děti se u sporáku maximálně popálí. Jsou samozřejmě výjimky. Dalším příkladem může být svatba. Dříve to byl skutečný obřad, který trval tři dny a bylo to úplné divadlo. Každý tam měl svou roli, takzvané říkání. Ať už se jednalo o příbuzné, kteří přišli, družičky, mládence, nebo kmotru, což byla tehdy velmi důležitá osoba. Dnes je to záležitost, kterou na úřadě sfouknete za dvacet minut, pokud se nějaká svatby koná. Při svatbě se připomínala práva a zvláště povinnosti mladých manželů - co to znamená žít v rodině, být si věrni, pomáhat si, když je zle, vychovávat děti s úctou ke stáří, s úctou k práci. Lidé hluboce věřili, že jsou to trvalé mravní hodnoty, ale velmi se to změnilo. Staří lidé jsou odkládáni do domovů jako nepotřební a zbyteční. Je to úpadkem morálky a tradičních hodnot, které by měly být připomínány a v řadě věcí aktualizovány. Třeba zmiňovaná úcta k rodičům a obecně starým lidem. Oni si ji zaslouží. Je přece něco jiného, když starý člověk přijde do trolejbusu a mladý chlapec nebo děvče ho pustí sednout, než když sedí a tváří se, že ho nevidí.

Dá se to nějak ovlivnit?

Jsou dány určité historicko-sociální podmínky, které umožňují, že tradiční hodnoty žijí a že buď jsou, nebo nejsou respektovány. A je na společnosti jestli si vědomé hodnoty udržuje nebo je nechává plavat. Základem je výchova, která se také velmi proměnila. Na jednu stranu si mladí lidé stěžují, že nemají na děti a jejich výchovu čas, že musí pracovat, ale mají úplně jiné nároky a hodnoty, než měli jejich rodiče či prarodiče. Tvrdí, že musí mít dvě auta, protože je potřebují, musí na dovolenou k moři, na kterou si klidně vypůjčí, ale jet na ni musí. Musí mít haldu dárků pod stromečkem. Já když jsem dostal vláček, myslel jsem, že se obrátil svět. Táta na něj musel setsakramentsky šetřit. Nejsem nepřítelem toho, když mladí vyjedou do zahraničí a tam studují. Ale zkušenosti by měli zúročit doma.

Dalším rizikem je globalizace. Když ztratíme vlastní kulturu, budeme unifikovaní. K tomu ale může dojít jen tehdy, pokud k vlastní kultuře budeme lhostejní. Identitu nám nemůže nikdo sebrat, pokud s tím nebudeme souhlasit, či ještě hůř - nebudeme tomu sami pomáhat nebo podporovat, aby globalizace pokračovala. A to se nestane, pokud budeme znát trvalé hodnoty tradiční kultury.

Zpracoval: S. Flanderka